článek pro VTM SCIENCE (číslo 10/2004)

 TENTO TEXT JE PŮVODNÍ, NECENZUROVANOU VERZÍ ČLÁNKU, KTERÝ BYL JIŽ OTISKNUT.

V říši zeleného boha

     Když byl stvořen oheň a slunce, lidé a kukuřice, dny, měsíce a roky, místo pro mrtvé, pro vody a svět, uvedli bohové do chodu dějiny světa.

     Červený Tezcatlipoca se ztotožnil s východem, rudým krajem Tlapacan, černý Tezcatlipoca s nocí a krajem mrtvých ležícím na severu, bílý Quatzalcoatl, noc a vítr, se západem, krajem plodnosti a života, a konečně modrý Tezcatlipoca s jihem, krajem ležícím nalevo od slunce. Z Omeyocanu a z pupku země obhlíží činnost bohů Huehuetéotl, starý bůh, nejvyšší princip.
     Bohové však bojují a jejich boj je historií světa, jejich střídavá vítězství znamenají řadu dalších stvoření.

(citace z knihy Aztécká filozofie Miguela Leona Portilly v překladu Evy Mánkové)

     Když procházíte mexickým pralesem, zřídka se Vám může stát, že nedaleko sebe zaslechnete pískavý zvuk „viu – viu“. Pak vězte, že byste měli padnout na kolena, neb vás oslovil samotný Quetzalcoatl, aztécký bůh míru, který se zjevuje na zemi v podobě překrásného ptáka, oděného do smaragdového peří.

     Vypadá to jako pěkná pohádka, že? Ale to, co se vám tu snažím nastínit, jsou prostá fakta. Kdesi ve vysokohorských mlžných lesích Střední Ameriky žije pták, jehož existence je opletena řadou bájí a pověstí. Pojďme se nyní vydat na malý výlet napříč časem, abychom společně přišli na kloub této záhadě.

Exkurs do historie

     Pojem Quetzalcohuatl nalezneme jak ve starých spisech mayských, tak v dokumentech toltéckých. V quichéské mayštině se tento bůh nazývá Gucumatz, tedy opeřený had. Ač mýtus, historická fakta nám naznačují, že se jedná o reálnou postavu středoamerických dějin. Nacházíme se kdesi v 9. století našeho letopočtu. V těchto vznostných dobách vládl v městě Tula panovník jménem Topilzin – Ce – Acatl (Jedna Třtina), který měl, ač člověk, božský původ. Byl to prý muž vysoké postavy, světlé pleti s dlouhým plnovousem a dlouhými tmavými vlasy.

     V časech, kdy bylo zvykem obětovat živoucí bytosti, v období plném násilí a krve razil tento muž teorii, že mírem jedině se dá dosáhnout absolutní dokonalosti. Pod jeho vládou se lidé neučili milovat krev, ale umění zemědělství a hrnčířství. Okolo roku 1000 se však přívržencům starých božstev podařilo Quetzalcohuatla vyštvat, takže byl nucen vzít svá vojska a odejít za moře ve člunu z hadí kůže, ale slíbil, že se v pozdějším životě vrátí.

Já jsem živoucí Quetzalcoatl,
nahý přicházím z hlubin,
z míst, jež nazývám svým Otcem.
Nahý putuji dlouhou cestou
z nebe, kolem spících synů božích.
(Z básně D. H. Lawrence)

Pád říše Aztéků

     Píše se rok 1519 a španělský dobyvatel Hernando Cortés přistává u břehů Mexika. Motecuhzoma, tehdejší vládce říše, uvěřil, že Hernando je převtělením samotného Quetzalcoatla. Všechno se zdálo být tak, jak to velekněží předpověděli. Mocný Quetzalcoatl se vrací zpět do vlasti. Než se ale mohl vynořit z vln Atlantiku, musel projít dlouhým vývojem, na jehož začátku byl obyčejný had. Ten byl pro dřívější kulturu Olméků symbolem vody. Ač byl jeho opakem – symbolem Země – původně jaguár, v pozdějších kulturách nalézáme vyobrazení chřestýše s opeřeným tělem, ptačí hlavou a rozeklaným jazykem. A tak se stal opeřený had symbolem světa jak pozemského (… had – Země, plodnost), tak duchovního (… pták – nebe, déšť). V 6. století př. n. l. nacházíme na chrámech mýtického boha symboly hadí hlavy, lemované peřím ptáků quetzalů.

     Až tedy o tři století později dal Topilzin – Ce – Acatl opeřenému hadovi lidskou podobu, když přijal jeho jméno, aby sloužil jeho pověsti. Musel odejít a na jeho návrat toužebně čekaly stovky generací. Až když jim moře seslalo Cortése, uvěřil panovník říše, že se minulost vrací. Avšak plány dobyvatelovy se s vidinou Motecuhzomovou neslučovaly. On měl touhu jeho říši dobýt, což se mu nakonec podařilo. A tak se Quetzalcohuatl, původně bůh míru a stvořitel vesmíru, stal začátkem i koncem života…

Duch mlžného lesa

     Bájného ptáka quetzala uvidíte dnes ve středoamerických mlžných pralesech už jen vzácně. Jedná se o opravdový ornitologický unikát. Dospělec měří sice jenom 36 cm, nicméně dlouhá ocasní pera samců mívají až tři čtvrtě metru. Právě tato pera hrála takovou významnou roli pro indiánské obřady. Samice a mláďata nemají na hlavě ozdobný hřebínek. U nejznámnějšího druhu, quetzala chocholatého (Pharomachrus mocinno) bývají obě pohlaví zbarvena smaragdově zeleně, avšak u samic je tato barva v rovnováze s šedohnědou, pouze doplněná trochou červené. U samců převládá zelená, pouze hruď je temně rudá a spodní ocasní pera bílá.

     V přírodě se živí ovocem a hmyzem. Mimo hnízdní období se vyskytují ve skupinách o 4 – 6 kusech. V lese je uslyšíme zřídkakdy, protože se jedná o ptáky tiché. Ozývají se hlavně v době toku, kdy samec  poletuje okolo samičky s roztaženou ocasní vlečkou a snaží se zaujmout její pozornost. V době reprodukce migrují do nižších poloh, kde k hnízdění vyhledávají staré dutiny datlů vysoko nad zemí, kam samice snese 2 – 4 zelená vajíčka. Na sezení se střídají oba partneři. Mláďata se líhnou asi po 2 – 3 týdnech. Oba rodiče hnízdo hájí společně před veverkami, hady, liškami a jinými predátory.

     V přírodě patří quetzalové k ohroženým skupinám, a to hned ze dvou důvodů. Peří samců je vítanou trofejí sportovních lovců, kteří i přes přísná opatření stačili již zlikvidovat velkou část populace. Původní indiánští obyvatelé quetzaly pouze chytali a po vytržení ozdobné vlečky ptáka pustili, avšak manýry přistěhovalců se značně liší od indiánské představy soužití člověka s přírodou. Díky mícení lesů quetzalům ubývá taktéž i původních biotopů, kde by mohli hnízdit. V současné době se zoologové snaží s neúspěchem tyto ptáky odchovávat. Zoolog Jesús Estudillo Lopéz, vedoucí Programu na záchranu druhů z Mexické národní univerzity, je optimista a spolu se svým týmem se snaží quetzalům vytvořit adekvátní prostředí pro jejich umělý odchov. Největším kamenem úrazu je vhodný biotop, protože v přírodě jsou quetzalové zvyklí na vysokou vzdušnou vlhkost, jaké je v mlžných lesích dostatek. V roce 2000 bylo v přírodě už jen něco mezi 100 – 150 páry quetzalů chocholatých a jejich příbuzní na tom nejsou o nic lépe. A tak se zdá, že jako v 9. století vyhnali Topilzin – Ce – Acatla za jeho revolucionářské mírové myšlenky z říše, tak i v 21. století vženeme my, co si vznešeně říkáme „kulturní lidé“, ztělesnění toho jediného boha míru na Zemi do zapomnění…

Rámečky

Quetzal je v středomamerickém státě Guatemala národním ptákem a jeho jménem je taktéž označovaná státní měna (1 quetzal = 100 centavů). 3. největším městem státu je se svými 120 000 obyvateli Quetzaltenango. I v jiných státech oblasti se quetzal objevuje v národních motivech.

***

Quetzalové patří do samostatné rodiny trogonů (Trogoniformes) s jedinou čeledí Trogonidae, dělící se na 3 podčeledi (Apalodermatinae, Harpactinae a Trogoninae). Quetzalové jsou zahrnuti v poslední zmíněné. Jedná se o malý řád, ustanovený Lessonem v roce 1828, který dnes obsahuje pouze 39 druhů, rozšířených v obratníkových oblastech světa. Pro všechny je společné nádherné barevné peří, které bývá často velmi jemné a husté, tenká kůže a široký zobák. Tyto znaky vidíme nejlépe u mláďat, která se v průběhu dospívání dají často zaměnit s adultními samicemi. Všechny tyto znaky, které jsem uvedl, rozvedly vášnivou diskuzi na téma blízké příbznosti řádu Trogonidae s řádem Caprimulgiformes (lelkové). Trogoni jsou lelkům podobní nejenom morfologicky, ale i způsobem života, protože přes den aktivují pouze v omezené míře. Dodnes bylo popsáno celkem 5 druhů quetzalů. Nejznámějším je q. chocholatý (Pharomachrus mocinno), dále q. paví (P. pavoninus), q. zlatohlavý (P. auriceps), q. lesklý (P. fulgidus) a q. přilbový (P. antisianus).

***

Quetzalcoatl byl taktéž pojmenován i ptakoještěr, o jehož hrůzostrašnosti nacházíme četné zprávy v africkém státě Namibie. V pustých polopouštních oblastech se prý objevuje obrovský létající plaz s rozpětím křídel až 18 metrů, který se živí hlavně pštrosy. Žije v jeskynních a skalních kotlinách zvaných kopje. Přenesené jméno Quetzalcoatla získal díky domorodcům, kteří ho ve svém jazyce taktéž nazvali opeřeným hadem. Podkladem pro existenci nebeského draka může být i fakt, že na vrcholech kopje byly skutečně nalezeny zbytky pštrosů, které by čtvernožci této oblasti nebyli schopni tak vysoko vynést.